Jedna z věcí, které mě v životě vždy trochu strašily, je zjištění, že jsem skončila ve "slepé uličce". Že můj život ovládla rutina, že spíš přežívám ze dne na den, než abych opravdu žila život v pravém slova smyslu. Opatrnosti není nikdy dost a já jsem zastáncem názoru, že nepříjemným situacím se má spíš předcházet, než čekat až přijdou, a pak panikařit. A žít nudný a nezajímavý život jistě nepříjemnost je, takže zde jsou mé postřehy.
Co to je "slepá ulička"?
V podstatě jakákoliv životní situace, která se zastavila na mrtvém bodě. Může to být vztah, práce, nebo cokoliv, u čeho cítíte, že se už dále nevyvíjí, nikam se (a vás) neposouvá. Není už pro vás výzvou, jakou možná byla na začátku. Neužíváte si fakt, že jste v té situaci. V těch horších případech vám možná dokonce ubližuje.
Nezáleží na tom, co si myslí ostatní, nebo na tom, co si společnost běžně představuje pod pojmy "rozvoj, postup" atd. Nejde o to, jestli vyděláváte dost peněz, čeká vás povýšení, nebo třeba žádost o ruku. Jde o váš osobní pocit. Pokud z jakéhokoliv důvodu nejste spokojeni a cítíte, že je něco tak, jak to nechcete, to je ono.
Je to hodně obecný popis, ale myslím, že chápete, co mám na mysli.
A teď ta rozhodující otázka:
Jak se ze slepé uličky dostat?
Jako s každým problémem, i tady je krokem číslo jedna uvědomit si, že problém existuje. (Nemluvím o vytváření problémů, což je, zvlášť u nás žen, tolik oblíbený sport!) Buďte realisté a přiznejte si, že jste se v životě zasekli. Není to konec světa a vždycky se s tím dá něco dělat.
Krok číslo dvě: přijmout fakt, že vše se děje z nějakého důvodu a i to, že jste zrovna teď na tomto místě, má v kontextu vašeho života nějaký smysl. Nezáleží na tom, jak jste se do té situace dostali. Měli jste se něco naučit, posbírat zkušenosti.
Krok číslo tři vyžaduje trochu aktivity: spočítejte, co všechno vám stávající situace dala. Soustřeďte se na to pozitivní! I ty nejmenší detaily se počítají. Jestli něco opravdu funguje, pak je to pravidlo, že pozitivita přitahuje zase pozitivitu a negativita negativitu. Jen jen na vás, čemu věnujete pozornost. Ale upozorňuji, že počítat všechna neštěstí a litovat se vás nikam neposune a rozhodně vám to nepomůže ze slepé uličky. Zhluboka se nadechněte a dovolte si trochu reflexe: Ano, teď už se vaše práce nijak nevyvíjí a nic nového vám nedává. Ale bylo to tak vždycky? Vzpomínejte, jak to bylo na začátku. když vás přijali. Co všechno jste se naučili, čím jste museli projít, abyste se stali tím člověkem, kterým jste dnes? Vše, co vás nějakým způsobem v životě posunulo, je nakonec pozitivní (i když v danou chvíli jste to tak možná necítili).
Krok číslo čtyři: buďte vděční! Děkujte za všechno, co jste si zrekapitulovali v kroku tři. Nezáleží na tom, komu. Bohu, vesmíru, svatým, životu, osudu... Čemu věnujete pozornost, to se ve vašem životě ještě objeví. Pokud za to ještě navíc poděkujete, platí to dvojnásob.
Celý cyklus uzavírá krok číslo pět, kdy si postupně začnete ujasňovat, co dál. Nemusíte mít hned hotovou a propracovanou představu. Krok po kroku se přibližujte vysněné změně pomocí vizualizací a pozitivních afirmací.
Tato životní etapa nebyla nudná a nezajímavá vždycky. A to, že to tak teď cítíte, znamená jen jediné: je čas na novou. Možná už jste zažili všechno, co vám tato "slepá ulička" mohla nabídnout. Možná ne. Ale pokud nad tím přemýšlíte a chcete už jít dál, je to krok tím správným směrem a nebude to dlouho trvat.
A nakonec navrhuji takové malé cvičení. Jistě znáte rčení, které říká Žij každý den, jako by to byl tvůj poslední. Z dlouhodobého hlediska je to poměrně nepraktický přístup k životu, ale pomáhá nám to soustředit se na přítomnost, všímat si detailů a oceňovat je. Jeden den (ani to nemusí být celý den, stačí pár hodin, chvilku) věnujte tomu, že si řeknete: dnes je můj poslední den v této práci/tomto vztahu/tomto bytě/... Žijte tak, jako by to skutečně byla pravda. Znovu oceňte věci, za které už jste děkovali, je to vaše poslední příležitost. Nestresujte se tolik.
Pozorujte své reakce. Tohle malé cvičení vám pomůže se od té situace oprostit, pokud opravdu procítíte, že ji opouštíte.
Pokud vás náhodou zamrzí, co všechno jste ještě mohli stihnout, ale nestihli, tak jen do toho! Ještě to není skutečný konec! Ale pozor, jednejte raději rychle, protože od pocitu změny zbývá vždy jen krůček ke skutečné změně...
Díky za pozornost!
